BRIKETKA

Depozita praskají ve švech, každá z nás má stále plné ruce práce a já se právě probouzím do nového dne. Můj první pohled patří mobilu, abych zjistila, zda mě někdo nesháněl a co vidím, SMS od kamarádky, kde stojí, že u jednoho pečovatelského domu v Českých Budějovicích je malé koťátko a stále pláče. Na tom není nic udivující, ale pobyt koťátka na tomto místě je velmi nebezpečný, jelikož se zde v dřívějších dobách konala doslova jatka a to v takové podobě, že několik mrzutých a krutých lidí nasypalo všem kočičkám, které tam byly zvyklé chodit, jed do krmení. Všechny kočky zde umřely na následky otravy a od té doby tam již žádná nebyla, proto jsem neváhala a pro koťátko okamžitě jela, než by ho potkal stejný osud.

Přijedu na místo a vidím, jak se pod výklenkem balkonu krčí malé neštěstí, které je připraveno, bránit se případným přibližujícím se lidským rukám. I přes to, že se snaží projevit svoji sílu, podařilo se koťátko velmi rychle chytit, dát do přepravky a během chvilky již okukovalo moji kuchyň v bezpečí za místečkem. 

Briketka, jak jsem tuto podvyživenou kostřičku pojmenovala se okamžitě vrhla na naservírované jídlo, které průběžně doplňovala vodou na spláchnutím bříška a za chvilku usnula...

Napapaná, vyspinkaná, tak se tedy jdu kamarádit :-) Briketka vystrčila pupíček a předla tak hlasitě, až ostatní depozitní kočky okukovaly, co to přibylo za obra, který tak přede. Po přesvědčení, že je to pouze neškodné koťátko šly opět do svých pelíšků a již byly v klidu :-)

Briketka začala ještě v den příjmu řádit jako drak. Šplhala po škrabadle, chytala střapec a nenápadně se pokoušela skamarádit s depozitním kocourkem Chopsíkem. 

Tři dny pobytu a já odcházím do práce na noční směnu. Briketka mě ještě vyprovází, mňouká, že tu s ní mám zůstat, ale když jí vysvětlím, proč musím jít do práce, tak to pochopí a pomalu mě vyhání, abych jí už mohla koupit nějakou ňamku. 

Konec směny, vracím se domů, odemykám a už slyším, že mě jde někdo přivítat. Přiznávám, že se nejvíc těším na Briketku, ale to ostatní nesmí poznat ;-) Otevírám, následuje přivítání a pomazlení s kočenkami, ale Briketka mezi nimi není... Jdu do kuchyně, otevírám okna, aby si užily čerstvý noční vzduch a vidím, že Briketka leží v kočkolitu. Podívám se na ní a vypadá, že spinká, tak jí nechám v klidu. Asi měla holka náročný den s hračkami, tak ať spinká... 

Jsem nachystaná a můžu jít spát. Procházím kuchyní a až teď si všimnu, že je na koberečku nazvraceno. Mezitím se Briketka neslyšně přesunula k misce s vodou a pouze do ní zírala. Viděla jsem, že je zle. "Briketko, copak je? Je ti dobře? Pojď, pochováme se." řekla jsem jí a při zvedání jí políbila hlavičku. Podívám se na zem, kde seděla a vidím trochu krve. Okamžitě Briketkou prohlížím... na zadečku má zaschlé výkaly a přilepené kamínky kočkolitu. Zamíříme do koupelny, umyjeme zadeček a okamžitě si ji přesouvám k sobě do pokoje. Briketka pozoruje, jak jí ustýlám pelíšek. Poslední úpravy, dečku ke mně do postele a už jí pokládám a přikrývám, jelikož má studená ouška a tlapičky. Asi po hodinovém hlazení usínám a probouzím se o dvě hodiny později, nevyspaná, zmatená, s pocitem, že vůbec nevím, co se děje, ale když se podívám na Briketku, jak naproti mě sedí a smutně mňouká, okamžitě mi vše dochází a já se rychle vzpamatovávám. Během 20 minut jsme na cestě k veterinářce, jelikož Briketka se vůbec nelepší.

Doktorka velmi rychle diagnostikuje otravu nebo pád z výšky. Otravu ihned vyloučíme, jelikož byla při příjmu zdravá a okamžitě přistupujeme na druhou možnost s tím, že mohla špatně dopadnout pouze ze škrabadla. Dostane dvě bolestivé injekce a já odcházím na 3/4 hodiny za povinnostmi.

Vracím se a už z dálky Briketce oznamuji, že jsem zpět a jedeme odpočívat domů. Skláním se k přepravce a vidím zde ležet bezvládné tělíčko malého hubeného koťátka, které bydlelo v mém depozitu pouhé čtyři dny a tolik mi přirostlo k srdci. Kdo pracuje u zvířat, sám ví, že některé mu přiroste k srdci velmi silně a jiné má "pouze" rád. I takto to chodí u mě v depozitu a Briketka patřila mezi ty, co vás během chvilky dostanou svým kukučem, když obědváte, horolezeckým uměním po škrabadle, odborným chytáním střapce svými nemotornými pacičkami a vítací rituál v podobě vrhání se na člověka, válení se a předení...

Briketka je jedinečná, jako každé zvíře a pro mě tahle malá statečná holčička znamenala hodně. Proč musela odejít, nevím. Určitě za svůj kraťoučký asi sedmitýdenní život nemohla udělat nic zlé, ale někdo o tom takto rozhodnul a už je ve zvířecím nebíčku. Snad tam je společně s Bulisáčkem, po kterém se mi stále občas zasteskne...

Zlatíčko, měj se tam hezky. Jednou se určitě potkáme!