BULISÁK
To je mi ale krásně, přijela jsem z dovolené tak odpočatá a už si konečně můžu vzít první kočičku do depozita, které u sebe budu nově mít. Raději kotě, jelikož nevím, co na kočičky bude moje fenka dělat. No jo, tak zase do práce, sloužím s Dančou, tak se těším.
"Ahoj Danuš, tak jak ses tady měla?"
"Marti, Marti, u baráku máme hrozně hubený koťátko, musíš ho chytit."
Tak to je akorát a ještě v noci na prcka jedu. Prcek? Ani nápad, je to dospělý vychrtlý kocour, ale evidentně potřebuje pomoc, tak mu jí poskytnu.
Po třech dnech boje se nám ho podařilo chytit. Okamžitě jel na veterinu, kde jsme ho prohlédli a takto zmordovaného kocoura prý doktorka ještě neviděla. Bulisák, jak jsem ho hned při prvním setkání pojmenovala, měl vykopnuté přední zoubky, modřiny na břiše a byla to pouhá chodící kostřička...
"Tak do toho. Injekce, léky, malé dávky krmení několikrát denně a hlavně mazlení...". Měsíc jsem ho dávala do pořádku a všude o něm mluvila, tak se díky tomu našla nová panička. Odvezla jsem ho k ní a Bulískovi se tam evidentně líbilo. To víte, já být kočičákem a moci se válet v posteli, na kožené sedačce a celý den mít všude kam se podívám jídlo, tak se mi tam také líbí :-)
O týden později mám telefon, že Bulis nechce žrát a je apatický. Jelikož jsem v práci, musí ještě den počkat. Když přijedu, Bulisák opravdu vypadá hodně špatně, ne jako ten kocour, který machroval na mojí fenku, udělal povolení, že mohou kočky spát v posteli a udělil mi spousty ran, když jsem do něj cpala prášky a dávala mu injekce... Vzala jsem ho a ujížděla za naší veterinářkou. Ta ho všelijak prosahávala, prohlížela a po několika minutách padlo rozhodnutí, že může být otrávený, nebo ho někdo silně nakopnul, tak by mohla být natržená slezina. Rozhodly jsme se pro rentgen, ale ten nám moc nepomohl. Byla na něm vidět plynatá střeva a nějaký útvar, který mohl být i velký nádor. Co teď? Nechávám Bulisáčka u doktorky, aby se ještě poradila s veterinářem co a jak a večer v sedm si ho vyzvednu a bude spát u mě. I když jsem po noční, nemohu vůbec spát a pro Bulisáčka vyrážím již na půl sedmou. Doktorka mě nepotěší, Bulisák má ještě bledší sliznici než před pěti hodinami, krvavý průjem a celkově vypadá opět hůře.
"Marti, s doktorem jsme se shodli, že to může být infekce nebo FIB a při tom nemůže být Bulisák s jinými kočkami. Můžeme ho otevřít nebo ještě připíchnout rehydratačním roztokem a uvidíme zítra. Je to na tobě, ale moc šasncí mu nedávám :-("
Nechci, aby byl celou noc sám ve studené umývarně, otevírat ho nemá cenu, jelikož by narkózu pravděpodobně nepřežil a prodlužovat mu evidentní trápení?
"Nechci o tom rozhodovat, bolí mě to, ale ukončíme to. Bulisáčkovi je vážně špatně."
"Pojď ke mně ty moje zlatíčko, mám tě tak ráda. Proč to vzdáváš, když si se dostal z už tak špatnýho stavu? Promiň, máš celou pobrečenou hlavičku, viď?".
"Alčo, počkej, ještě ho popusinkuju...".
"Bulísku, tak si pěkně lehni, neboj, ani to nebude bolet. No vidíš, ty jsi šikulka, viď?...".
Je 18.9.2009 19:55 a můj první zachráněný kocourek právě odchází do zvířecího nebíčka. Při eutanazii v sobě měl už málo krve a velmi světlé, tak by noc pravděpodobně ani nepřežil. Je mi moc líto, že jsem mu nedokázala nijak pomoci a že můj největší kočičí miláček odešel tak brzy.
"Bulisáčku, miláčku, nejenom mně zůstaneš navždycky v srdíčku, strašně se mi stýská...".
