vzpomínka-Conny
Milá Conny,
Pro začátek jsi musela do karanténní místnosti, což byla v našem případě koupelna. Měla jsi tam docela dost schovek a ty jsi okamžitě objevila. První dva dny jsem tě nechala prozkoumávat nové prostředí, dala ti najíst, napít, vyčistit záchodek a pryč. Po dvou dnech jsem ti začala věnovat více času a vytahovala tě z kde jakých škvír a škvírek (jsem někdy vážně netušila, jak se tam můžeš vejít??) a vždy tě donutila, aby jsi v mé přítomnosti byla co nejblíže u mě. Šlo to docela dobře, po mém příchodu jsi začala vylézat sama a pak už si se ani neschovávala a dokonce se i mazlila.
Po karanténě jsi putovala do depozitního pokojíku, kde na tebe čekalo dalších 6 kocourků z toho ti tři kámoši z ulice. Ty jsi poznala, ostatním jsi dala najevo "pozor klucí" a zalezla do nového úkrytu. Začalo nové přemlouvání, hledání a ke mně si se chovala jakoby se nic. Docela mě to mrzelo, ale co, trpělivost růže přináší!!
Jednoho dne jsi se tak dokonale schovala, že jsem tě od rána nemohla najít. Prolézala jsem celý pokoj a ty nikde. Odpoledne jsem už měla docela obavu, zda jsi třeba neutekla ventilačkou nebo mi neproběhla mezi nohama a pak ven, prostě jsem si to nedokázala vysvětlit, a večer už jsem byla opravdu bezradná a hledala tě i venku. Ten večer jsem odcházela do práce a nemohla myslet na nic jiného, než na tebe. Ráno jsem byla rozhodnutá vystěhovat celý pokoj, otevřela jsem dveře a ty jsi ležela na pohovce. Seskočila jsi a ladným krůčkem vyrazila ke mně. To mazlení a vrnění mám před očima ještě dnes. Od té chvíle bylo mazlení na denním pořádku. Už jsi se neschovávala a já měla tu možnost tě začít pozorovat. Baštila jsi strašně malinko, zhubla si nám na necelé 2 kg a pořád si seděla u misky s vodou. Nelíbila jsi se nám a tak jsme jeli k paní doktorce. Věk ti odhadnout bylo velmi sporné, paní doktorka tě odhadovala na cca 2 roky, nám si se zdála starší. Po prohlídce nám lékařka oznámila, že máš zvětšenou ledvinu, že to nic neznamená. To vysvětlovalo tvé časté trávení času u misky s vodou.
Čas plynul, tvá váha se docela ustálila a začalo se ti kulatit bříško. Stále jsem měla pochybnosti a v den tvé plánované kastrace jsem paní doktorku požádala, zda by ti neodebrala vzorek krve, že se mi nelíbíš. Druhý den ráno mi paní doktorka volala výsledky a to, co mi oznámila byl šok. Měla jsi zvýšenou hladinu leukocytů, hodně vysokou!!
Na nějaké závěry bylo ještě brzy, mysleli jsme si, že máš v těle infekci. Dostala jsi antibiotika. Po pár dnech užívání ATB jsi začala vzorně papat. Myslela jsem si, že to všechno bude v pořádku. Po 14 dnech jsme jeli na kontrolu, paní doktorka nám nesdělila dobré zprávy. Stále zvětšená ledvina a játra na pohmat se paní doktorce také nezdála, v této ordinaci nemá paní doktorka dostatečné vybavení (sonograf, rentgen apod.) tak jsme odjeli do specializovanější ordinace a začalo vše nanovo. Z krve jsi měla jasné příznaky, že ti začaly selhávat ledviny. Po konzultaci s paní doktorkou bylo jediné řešení dieta - pro tebe neřešení!!!. Baštila jsi pouze syrové masíko s granulkami, nic jiného v podobě kapsiček nebo konzerv jsi nechtěla. Raději by jsi snad umřela hlady. Co teď, co s tebou princezno moje. Dostaly jsme se obě dvě do svízelné situace. Já měla rozhodnout co s tebou uděláme dál. Dieta by ti prodloužila život o pár měsíců a výsledek by byl stejný, jen rozdíl v tom, že bychom obě dvě trpěly. Já při pohledu na tebe a nucení tě do žrádla, které by jsi stejně nechtěla a ty trpěním hlady. Na vyzkoušení diety nám paní doktorka dala vzorek granulek a dietní paštičky. Prý ať zkusíme a uvidíme. První baštu jsi snědla bez dechu, až jsem z toho byla paf. Volala jsem paní doktorce, že to bude asi dobré. Další krmení už bylo horší a dopracovala jsi se tam co jsem předpokládala. Čuchnutí k misce a odchod. Srdce se mi při pohledu na tebe svíralo. No nic! Ještě tu jsi! Ještě není ten čas odejít do kočičího nebíčka, dala jsem ti co ti chutnalo nejvíc, ať ty poslední dny co máš, užijeme naplno. Nebyly to dny, strávila jsi s námi krásných 14 dní. Poslední tvé dny, ale nebyly pěkné. Začala jsi se počůrávat a tvou jedinou radostí bylo sedět v koupelně v umyvadle. Domlouvala jsem ti, že to nemůžeš, nastydneš ale ty by jsi byla schopná vypít celou studnu. Začala jsi ztrácet rovnováhu.Byla jsi strašně hubená, spadla jsi na 1,5 kg. Potažená kostřička.
Víš Conny, nejtěžší bylo Tě 28. 11. 2012 naložit do auta a odjet za paní doktorkou. Prodlužovala jsem to jak jsem mohla, ale musela jsem to udělat. Pro Tvé vysvobození, ukončit to trápení. Pro slzy ani nevím co píši, myslím na Tebe pořád.
K Tvému hrobečku chodím každý den zapálit svíčku.
Moc nám všem chybíš... princezno moje...